May 2014

Líbal mě pod špendlíkem

15. may 2014 at 18:18 | Anne
Nikdy jsem nevěřila povídačkám o tom, jak se realita stane krásnejší než sny. Milióny polibků na všech možných místech, jež jsou každý něčím výjmečný a zapsaný v mé paměti. Nikdy nezapomenu na chuť těch rtů, jež mě líbaly každý den, vždy stejně, vždy jinak, pokaždé se stejným citem a přesně podle mé nálady, jemně či náruživě. A pak, omámená láskou, ani nepoznám kdy byla hranice mezí něhou spršky hubiček na má ramena a šíje, a vášní polibků v dekoltu, vlastně překročena. Nejsem vůdcem vlastního těla, vedou mě jen city a on. Ten s těma nejzvláštnějšíma očima, v nichž se mísí všechny barvy, veškerý cit. Jsou jako brána k srdci, dá se v nich číst a je to nejkrásnější kniha, kterou jsem kdy četla. A když se usmívá, probouzí se ve mně sobeckost, že to patří jen mé osobě. A jeho pronikavý smích mi snad na do smrti bude znít v hlavě a mé srdce se bude jako vždy smát s ním, protože milovat znamená sdílet radost. A kdo to nikdy nezažil, možná nepochopí, jak krásné je říct "miluji tě" a stejná slova slyšet na oplátku, po celém těle se rozlévá teplo a blaženost, je to jako orgasmus, ale v srdci. Nic z toho nikdy neomrzí. Soustředit se a vidět vše jaké je se stává nemožným, stejně jako přestat myslet na bezpečí v jeho objetí, s hlavou na jeho hrudi. I ticho mezi náma něco říká. A i když jsme oblečení, jsme vlastně nazí, vzájemně si otevření, poskytující si útočiště. Zapíše se to do člověka jako data do roku, bez optání, bez zaklepaní nebo oznámení a nedá se to jen tak smazat, i když to odejde, zase bez jakýchkoliv náznaků, nechá to stopy.