September 2013

Co píšu, co citím

21. september 2013 at 20:31 | Anne
Píšu: ,,To ti přeju.´´,
vevnitř však toužím říct:,,Miluji tě.´´
Píšu: ,,Všechno bude super.´´
jenže mé srdce se rozpadá.

Čtu stále dokola ta bolestivá slova,
o tom, jak v tvém srdci sídlí jen ona...
-KÉŽ BYS VĚDĚL-

Píšu, že ona je ta pravá...
Ale v téhle roli bych chtěla být jen já.
Abys mě tiskl na svou hruď,
zamilovaně se na mě díval,
líbal mé rty
a pánu bohu, za to, že dřív jsme se nepoznali, spílal.

Mezi hlávkami salátu

20. september 2013 at 13:40 | Anne
,,On je únik od reality, jejíž tíha mě sráží na tvrdou studenou zem.
On je vtip, kterému se můj rozum směje a srdce pro něj puká.
On je Slunce mého světa. ´´
,,Kdo?´´
,,On!´´
,,On? ...Neexistuje.´´

Krásná panna a lamač srdcí Billy

18. september 2013 at 19:55 | Anne
Na louce seděla a věneček pletla. Slunce hladilo jí líce růží políbené a okvětina vůkol kvetla. Tu zvedla hlavu a koně s jezdcem zbystřila. Uhladila si sukně z jemného hedvábí, co ji matička ušila a cop si dala na bok... Věnec si usadila do vlasů a hleděla do dáli. Čím blíže byl dusot kopyt slyšet, tím silněji její srdce bušilo. Když se před ní zastavil, pomyslela, že dnes se na ni zase štěstí usmálo. Sklonil hlavu a ukázal ji svůj chrup...
,,Dnes jsi tu zase krásná panno?´´
,,Ano, Billy, čekám na tebe a tvého oře, až vysadíš mě do sedla a budeme se prohánět po lukách a polích v objetí...´´
Podal ji ruku a usadil ji za sebe. Do rukou vzal opratě a uděřil koni do slabin. Tak se nesli v opojení lásky a jí vlál cop, jenž on měl tak rád.

Polib mě než odejdeš...

3. september 2013 at 17:21 | Anne
Dej mi facku a shoď tím mé růžové brýle, přes které tě vidím jako naprosto dokonalého člověka. Nejsem s nimi schopna vidět tvé chyby ani nedostatky. Když je sundáš, spatřím možná tvé červy prolezlé srdce a duši černou jako uhel. Jenže to už bude pozdě a já se budu brodit mořem falešné spokojenosti a radosti způsobené mou představou o tvé úžasnoti. Ó velebnosti, probuď mě až budeš takový a já nebudu muset milovat představu o tobě, ale pravdu. Jenže já tak naivní a ty tak podmanivě nezměněný, to zní jako rajská hudba... Polib mě než odejdeš.

Budiž první školní den

2. september 2013 at 19:42 | Anne
První krok do místnosti plné dřevěných lavic i židlí a taky nevyspaných lidí vám způsobí závrať. Při vaší cestě kolem tabule máte už chuť se otočit a utéct. Když míjíte 20.osobu říkající ,,AHOJ!´´ a zírající na to, co máte na sobě, ptáte se sami sebe:,,Proč jsem se na tohle nevysral/a a nezůstal/a doma?!´´ No a lidi sedící na vašem místě tomu nasadí korunu. Od té chvíle víte, že Marie Terezie vám, i přesto že se neznáte, trošku zhatila představy o krásném životě... Usednout po dvou měsících na tvrdé sedátko židle vám začne připadá jako udělat si pohodlí po mučícím přístroji na křesle smrti. Ano, i takto někdo vidí první školní den.