May 2013

Nikdy nevíš, co bude...

31. may 2013 at 20:15 | Anne
Jak tak koukám, život není nikdy takový, jaký bychom ho přesně chtěli mít. Zvyknout si, že nežijeme v pohádce je pro mě stále tajemnou komnatou, ke které hledám klíč. Stále věřím, že dobro zvítězí, že se každý přikloní na mou stranu a pomůže mi v boji se zlem, ale očividně nejsem v tomhle království princeznou a hlavní hrdinkou a tak mi nezbývá než dále hledat a věřit. Naivně se těším na okamžik, kdy odemknu ty velké dveře nebo kdy se stanu zachránkyní světa. Naivně je však v té větě velice důležité, znamená to totiž BEZ ŠANCE, ŽE SE TOHO ŠTĚSTÍ DOČKÁM. Ach jak hloupé, zase ze sebe dělám chudinku, přesto zůstavám mírně optimistická a věřím.

Vítejte v pekle, čtěte jako Vítejte v životě!

26. may 2013 at 17:31 | Anne
Ano, život tady mi občas přijde jako peklo, protože váhy dobra a zla jsou nakloněny na nesprávnous stranu a očividně s tím nejde nic dělat. Život je vlastně sled špatných a dobrých události, ale těch špatných si pamatujeme více a tak zlo v našich životech převažuje. Jenže nemůžeme si za to sami? Ano můžeme... Právě jsem se rozhodla už po (asi) milionkráté osočovat nás lidi! Jsme něvděční až to bolí. Hřejeme si zadky v pracích, u počítačů, ve školách a na jiných místech, kde je nám dobře, neprší na nás, je nám tam teplo a máme toho jiné užitky, ale my budeme chtít více, budeme si stěžovat bez toho abychom si uvědomili, že tohle štěstí nemá každý, protože neskutečně mnoho lidí trpí vážnými nemoci, další nemají kde bydlet, nemají, co jíst a pít, spousty lidí je týraných, zotročovaných, nejsou šťastni ve svých rodinách a kolektivech a trpí depresemi, další ohromné množství je handicapovaných a dokáže se radovat z maličkostí, tak proč se z nich neradujeme i my, kteří jsme dostali úžasný dar jako je jídlo, pití, domov, rodina, přátelé a jiné pro nás samozřejmosti? Protože jsme hloupí a neříkám to jen obecně o zdravých a spokojených lidech, ale i o sobě a mě blízkých osobách... Jsme prostě kupa rozmazlených spratků.

Nic neříkej...

20. may 2013 at 18:45 | Anne
Došly nápady na psaní. V poslední době se cítím trošku prázdná, bez života jako kobliha bez marmelády nebo tak. Potácím se od ničeho k ničemu a nevím, co vlastně chci. Nepociťuji žádné přívaly lásky ani nenávisti. Jako bych všechno jen říkala, ale necítila. Jako by mé srdce zůstalo někde v minulosti a zaseklo se na pocitu prázdnoty. Taky si teď hodně věcí vyčítám, i když chyby lidi prostě dělají. No a nejvíce jako vždy přemýšlím. Nad čím? Nad úplnými hloupostmi. Nevím, co dělat, co říkat, co cítít. Jsem asi jen znuzená svým životem na zemi, tak se ptám KDO MĚ VEZME NA MARS?

Co napsat?

16. may 2013 at 20:02 | Anne
Občas člověku dojdou slova,
zbydou jen činy.
Nyní taková je doba,
že člověk nenají se z vaječiny.
Touží po chlebu a šunce,
po penězích a bohatsví.
V rybníku by chtěl mít pulce
a ten rybník u svého království.
Prahnoucí po penězích,
stůj, co stůj,
nakonec skončí v slzách,
protože nemá nic, jen samý hnůj.

Co tím chtěl básník (neboli já) říci?
Že žijeme ve světě s lidmi, kteří čím více mají, tím více chcou. Že ikdyž by mohli být spokojeni s tím, co mají, snižují se k okrádání lidí. Máme všichni plné oči iluzí, vysněných přání a snů, ale jsme líní makat, abychom jich dosáhli. Místo toho z vlastního neúspěchu vyníme ostatní a sami si hrajeme na krále.

O jednom chlapci...

14. may 2013 at 17:35 | Anne
Byl krásný podzimní den. Ano, i podzim může být krásný. Přišla jsem na tramvajovou zastávku a prohlížela si jízdní řády. Byla vcelku zima a foukal vítr, ale bylo mi tak nějak hezky... Když tramvaj přijela a já do ní prahnoucí po teple jejích útrob nastoupila, vrhl se ke mně fešný kluk asi o dva roky starší s jeho o tři roky mladší věrnou kopií.
,,Ahoj!´´ zahalekal ten starší a mě srdce vyletělo až do krku, když jsem si uvědomila, že mluví na mě.
,,Ahoj?´´ byla jsem nejistá, protože jsem ho znala jen od vidění ze sídliště.
,,Vždyť my se známe*!´´- jojo, trošku ohraná balící metoda, ale co už, jenom přece se snaží.
,,No to teda ne.´´ opáčila jsem.
,,Prý ne! Ještě v létě jsme spolu lítali po venku a teď ne... Bože.´´
Ten kluk si mě asi s někým opravdu hodně spletl, protože když říkal LÍTALI PO VENKU, tak se tvářil jako VÍM JAK CHUTNAJ TVOJE RTY a taky trochu jako VÍM JAKÝ JSOU TVÝ PRSA NA DOTEK!
,,Ježiš! Vždyť se znáte!´´ vložila se do toho ta jeho kopie.
,,No to vážně ne.´´ opáčila jsem znovu. Jo hádali jsme se ještě dlouho.
- Ale ten kluk mě nebalil, opravdu je přesvědčen, že jsem ta holka z léta, se kterou "lítal", protože vždycky, když se potkáme, tak mě pozdraví a děsně přitrouble se usmívá. To je opravdu někdo tak stejný jako já...? Kde je po tom takové to- KAŽDÝ JSME ORIGINÁL?
*Mimochodem to stejné tvrdil i jednou jeden děda na zastávce, viz: http://my-crazy-life-style.blog.cz/1209/sla-anna-na-zastavku-a-tam-po-ni-chtel-jeden-deda-pusu

Hrozné pocity ve mně

10. may 2013 at 18:17 | Anne
Ano. Stal se ze mě košíček pár hrozných pocitů. A jedním z nich je ten, že jsem si všechno pokazila. Že jsem ublížila sama sobě, ale především někomu na kom mi záleží. Ikdyž už kvůli tomu neroním slzy a nepropadám v zoufalství, je to ve mně a rozežírá mě to jako kyselina. Dalším je, že jsem sama. Ano, mám přátelé, mám rodinu... Ale vlastně jsem tu sama za sebe a nikdo tu není se mnou, nikdo mi neporadí, nepomůže, nepochopí mě. Následuje ten, že někdo ke komu chovám už delší dobu radostí mě naplňující city, je neopětuje, nýbrž je chová k někomu jinému. Neusmívá se na mě, ale na ni, nepovídá si se mnou, ale s ní. A čtvrté místo má ten, že si připadám jako kazisvět. Připadám si k ničemu, protože jsem zničila tolik věcí, tolik vřelých vztahů s různými lidmi, tolik času tolika lidem... Je mi jednoduše řečeno NANIC, protože mě k tomu všemu nikdo nedokáže, nemůže a nechce pochopit. Jsem osamělou lodí na širém oceánu.

Čas plyne...

9. may 2013 at 18:16 | Anne
Téma týdne máme ČAS PLYNE STÁLE RYCHLEJI.
No a tak tedy napíšu, co si o tom myslím. Čas nejde zpomalit, nejde zastavit, vrátit a ani zrychlit. Všechno je to logicky nemožné. Jenže v některých chvílích čas rychleji opravdu plyne- třeba když ho trávíme s někým koho máme rádi, když se věnujeme činnostem, které nás baví nebo třeba u testu. Sice je rychlejší, ale jen v naší hlavě. Vědecky vzato je stále stejný, jen lidi ho zrychlují nebo zpomalují. Zpomalit ho můžeme, když se začneme na něco těšit, zastavit a vrátit, když vzpomínáme a zrychlit, když si začneme užívat života. Každý máme svůj vyměřený čas a je jen na nás, jak si ho užijeme, zrychlíme nebo zpomalíme.

Otázky

5. may 2013 at 20:01 | Anne
Téma týdne je ...?, takže je úplnou otázkou. Otazník-křivka a pod ní bod pro geometrika, tázací věta pro češtináře, hák pro mechanika, zmatek pro mě. Pokud není otazník napsaný za větou, ale jen tak sám od sebe, značí pro mě zmatek. Chápu, že ten druhý nechápe, ale sama nechápu. Nevím, co tím chce říct.
Možná trochu vyvolává strach.
Zároveň dává šanci všechno přeformulovat, změnit, protože některé otázky v našich životech mění naše životy už jen tím, že jsou vyřknuty. Odpovědi jsou potom věc druhá, ale stejně otázku už známe a víme, co ten druhý zamýšlel. Ikdyž odpovědi jsou ty, které nás přivadějí k zoufalství, smutku, pláči, bezcílnému přemyšlení a někdy i ke zhroucení. Otázka je při tomto soudu ta hodná, odpověď ta zlá.