April 2013

Po delší době, ale přece

28. april 2013 at 17:31 | Anne
Nenapsala jsem tady dlouho žádný článek z důvodů, že tenhle týden byl vážně namáhavý a já si všechno potřebovala urovnat v hlavě. Nechtěla jsem psát sebelítostné, trapné, naštvané, nepřiměřené články, které by mohly zničit vztahy s lidmi, kteří pro mě moc znamenají. Tento týden jsem totiž přestala všem věřit (něvěřím nikomu, mám totiž v zádech vražené kudly i od lidí od kterých bych to nečekala, protože jak jsem zjistila- všichni si zapamatují jen to špatné z vás a opakované promiň z vašich úst zapomenou) a byla jsem na všechny naštvaná. Uznávám, že jsem v některých věcech udělala chybu, ale jsem člověk a na chyby mám právo. Okolí však vycítilo mou slabost a s radostí mi vrátilo některé věci v mnohem větší míře a zapomnělo, že mám srdce, kterému neporučíte. Ale já jsem už klidná. Ti lidé se ke mně zachovali, tak jako já k nim, a tak jsme si teď "FIFTY FIFTY", dá se říct, že jsou stejně zlí jako já... Tak jako jsem já udělala chybu- v mnoha věcech, oni ji měli šanci udělat teď... Jsme jen lidi a já byla zaslepená sebestředností, nedocházelo mi, že na tom můžu být hůř, nebo že mé úsudky nejsou normální, jelikož jsem měla v očích slzi, v zádech kudlu a v srdci zášť. Myslím, že teď jsme si VŠICHNI VŠECHNO ODPUSTILI.

Cesta po Evropě

23. april 2013 at 16:23 | Anne
Chtěla bych se schovávat před deštěm v telefonní budce v Anglii.
Chtěla bych za týden procestovat všechny ostrovy Řecka.
Chtěla bych si dát hustý guláš v Maďarsku.
Chtěla bych si dát straciatelovou zmrzlinu v Itálii.
Chtěla bych jezdit od Eiffelovky k Vítěznému oblouku na skútru ve Francii.
Chtěla bych se cpát bylinkovými bonbóny a zapíjet je bylinkovým čajem ve Švýcarsku.
Chtěla bych si koupit vějíř a potom s ním tančit FLAMENCO ve Španělsku. (a taky tam sníst aspoň tunu nachos!)
A to všechno s jedním levným stanem, super klukem, pár plechovkami s jídlem v jednom volkswagen mikrobuse.


Psáno na dně, ale bez slz aneb Hledám, najdu a vždy je to špatně

22. april 2013 at 17:36 | Anne
Je to tlak. Je to jako něco, co vás chce zatlačit dolů. Je to věc, která z vás chce ven, ale vy jí to nechcete dovolit, protože byste si přitom připadali příliš slabí- jako spadlé podzimní listí pod tunami sněhu. Je to věc, která když přijde tak se vám ohromně uleví a všechny události způsobující ji, se odsunou někam pryč, daleko od všeho a daleko od všech. Jsou to slzy. Slané kapky na mé tváří plné bolesti a výčitek, které se mi zaryvají do kůže a dělají v ní obrovské díry sahající až k srdci rozežírající ho na kusy, které ničí potom celé mé tělo. Pomáhají mi dotknout se dna, po kterém už nic neni. POMÁHAJÍ NÁM DOTKNOUT SE KONCE.

Láska

19. april 2013 at 16:28 | Anne
Jaro přišlo a s ním i květinstvo. Na loukách, paloucích a jiných travnatých plochách to září bílou barvou sněženek, žlutou barvou pampelišek a modrou barvou pomněnek. Jenže to není to, o čem jsem chtěla psát... Květ bych přirovnala k lásce. Začíná to malým ne moc hezkým stonkem, potom je malý pupínek, vzrůstá v pupen, je očekáváno velké dílo lichotící oku, stává se z něj květ, je potěšením všem, kteří na něj pohlédnou, rozlévá radost a nadšení ve všech srdcích. Musí čelit nepříznivosti okolí- dešťům, bouřkám, nevydržetelným horkům, někdy parazitům usazujícím se na květině. Jenže- jak se říká- KAŽDÁ RŮŽE JEDNOU ZVADNE. Každý květ se dočká konce své slávy, krásy a úžasnosti. A stejně jako květiny dopadají i vztahy. Jsou ty "jednoleté", "dvouleté" a "trvalé"...

Sama doma podle Anne

13. april 2013 at 20:03 | Anne
Mám ráda ten pocit, když jsem sama doma. Za prvé si nepřipadám jako malé dítě, za které mě sestry s rodiči mají a za druhé si můžu dělat, co chci kdy chci... Můžu si tady chodit jen bez hrozných tepláků, zkouknout jakýkoliv film a mám vlastní klídeček. Jsem společenský člověk, ale mám ráda soukromí. A především takové kdy jsem úplně sama. Člověk má čas přemýšlet, může si zařvat, nahlas zazpívat, mluvit si sám pro sebe (což je moje specialitka), zatančit si u přípravy toastů... Zajít si do sprchy aniž by vám někdo neustále (ne)chtěně zhasínal světlo... Ta samota prostě někdy přijde vhod.

Jsem to já!

12. april 2013 at 18:24 | Anne
No a tak tady máme zpátky starou Anne! Se vším všudy- s nenávistnými pohledy, namyšleným přístupem, nápady na pomsty za nic, se suchými (ale mě připadajícími vtipnými) vtípky... Víte, prostě jsem zjistila, že to že změním přístup a budu k lidem hodná, změní pouze mě, nikoliv je. Ztratila jsem i přesvědčení, že už jsou ke mně mé spolužačky upřímné a všechno, co je sere mi řeknou do xichtu, ale ony si to radši v klídku poví bez mé přítomnosti. Možná ze mě mají strach, nebo jim připadám jako taková kráva, že jim ani nestojím za upřímný názor. Ano, udělala jsem jim možná hnusné (někdy nevědomě) věci, ale tím, že si o mě budou škaredě povídat za mými zády se nikdy nic nevyřeší. Shrnutí?- Oceňuji upřímnost, ikdyž mě často sráží k zemi. Co tě nezabije, to tě posílí... Mám však náladu, že to mám u p... ;)

,,Už?´´ ,,Ne.´´ ,,Teď?´´ ,,Neee!!!´´- téma týdne Nedočkavost

10. april 2013 at 17:30 | Anne
Nedočkavost je vlastnost, která mi často kazí potěšení. Závidím lidem, kteří nedočkavostí nebyli obdařeni. Nedočkavost mě sužuje už od raného dětství, kdy jsem se nemohla dočkat maminky, která mě vyzvedne ze školky, Vánoc, Mikuláše, narozenin, tatínka, který chodil v podvečer domů z práce. Později jsem se nemohla dočkat až každý den opustím budovu základní školy a zbavím se přitomností blbců bez špetky inteligence. No a momentálně jsem na tom s nedočkavostí úplně hrozně- nemůžu se dočkat až uvidím po prázdninách lidi ze třídy, nemůžu se dočkat víkendového spaní u sebe s mou nejlepší kamarádkou, nemůžu se dočkat tréninků, toho až se budu moct začíst do knížky... Nejhorší nedočkavost však pociťuji, když mi chybí jeho smích, úsměvy, slova, hlas a nebo jen neodpovězení na zprávu (ať už na mobile nebo facebooku)- to se můžu vždy skoro zbláznit. A kolikrát tuhle hroznou vlastnost v mém vlastním vínku doprovází i natěšenost. Jdou spolu ruku v ruce... A mnohokrát když jsem extrémně natěšená a nedočkavá, tak z toho zbyde jen zklamání.

Nejlepší den v mém životě aneb Věnováno Drozdinovi

4. april 2013 at 19:35 | Anne
Minulý rok jsem mi byla položena otázka a odpovědí jsem měla vyjádřit, jestli bych si radši vybrala někoho koho miluji nebo nejlepší kamarádku. Tu otázku mi položil někdo, koho jsem v té době milovala... A já zaslepená láskou k němu, jsem odvětila, že bych si vybrala jej.
Tento týden často přemýšlím nad mým přátelstvím s mou BFF a dnes jsem přemýšlela a vzpomněla jsem si na nejlepší den svého života.
Možná si někteří z vás říkají, že nejlepší den je ten, který se narodíme, ale já si své narození nepamatuji, nenarodila jsem se ani z vlastní vůle, dokonce jsem se po narození netvářila extra nadšeně, a tak to teda nemůže být můj nejlepší den v životě. Můj nejlepší den v životě dokonce nebyl ani když jsem HO (člověka který mi položil výše zmiňovaný dotaz, člověka kterého jsem dlouho milovala, a kdesi hluboko určitě ještě trochu miluji) poznala nebo když jsem s ním započala vztah, nebo když jsem s ním zažívala radostné dny plné zábavy. Ale zažila jsem s ním i dny, které tak radostné nebyly a Lenka byl jediný člověk, který mé neustále básnění nebo stěžování si na NĚJ dokázal poslouchat.
A proto je nejlepší den mého života ten, ve kterém jsem se stala nejlepší kamarádkou LENKY DROZDOVÉ. Pamatuji si to jako dnes- šly jsme ve trojici tvořené mnou, Lenkou a Gabkou (mou tehdejší asi nejlepší přítelkyní, což je teď skoro science fiction) do jídelny. Odložily jsme si bundy a Lenka řekla: ,,Jdu na záchod.´´ a mě se v hlavě zrodil nápad svěřit se Lence (nevím proč zrovna jí- neměly jsou spolu žádný extra vztah, byly jsme jen spolužačky) na tom záchodě s mým největším tajemstvím té doby. Proto jsem rychle řekla:,, Jdu s tebou.´´ A tak jsem vyšly po schodech a když Drozdin zrovna byl v záchodové kabince, začala jsem já se svěřováním: ,, Víš... Chci ti něco říct.´´ a Lenka:,, A co a proč?´´ A já:,, Nevím proč, ale miluji HO.´´ (místo HO jsem řekla jméno, ale pochybuji, že by zde chtěl být zmíněn). ,,Aha. A vy spolu jako chodíte?´´ zeptala se mě. A já na ni:,, Ne...´´ a pustila jsem se do vysvětlování proč ne. A tak jsem najednou měla nejlepší kamarádku. Nejlepší človek, kterého jsem mohla v životě potkat. A kdybych teď dostala znovu tu otázku od NĚJ, tak bych si určite vybrala Leničku, protože láska pomine, zmízí v zapomnění, donutí nás k slzám, ale pravé přátelství z ryzí retardace (jaké máme my se Santikem) nepomine nikdy. A taky protože jsme podle mě úplně stejné a nikdo není jako my, proto taky musíme být spolu. My jsme prostě (NEJLPŠÍ) TRIPLY V PYTLI =D
Věnováno Leňulině, protože ji MÁM MOOOC RÁDA! :)

Jen jedna věc mi stále nejde do hlavy- proč lišky serou na Borůvky?

3. april 2013 at 16:55 | Anne
Ach ano... Dnes mě paní profesorka z biologie v hodině biologie přivedla na jednu (zajímavou) úvahu. Paní profesorka říkala, že tím když se nějaká liška vykálí na borůvčí a my si pak ty sladké borůvečky hezky sníme, tak že z toho můžeme mít i tasemnici! A já se ptám- Proč ty lišky na ty borůvky serou? Cožpak jim nedochází, že tím nakazí (a možná i zabijou) spoustu lidí? Vždyť jim to musí být jasné spolu s tím, že nikdo takovým borůvkám neodolá! Proč nehodí svou stolici třeba pod nějaký strom nebo nějaký keř bez plodin určených k snědku?! A pak mě napadl (skvělý) nápad- Jelikož jsem žena činu, vydám se do lesa, svolám LIŠKAŘSKÝ SNĚM a domluvím liškám, aby laskavě svá tasemnicí nakažená hovna umisťovaly jinam než na BORŮVKY, MALINY, OSTRUŽINY A JINÉ LESNÍ PLODINY!
P.S.: Jestli tohle nějaká inteligentní liška čte- Vzkaž laskvě svým drahým příbuzným ať serou tak, aby neohrožovali lidstvo- Děkuji!

Lhát

2. april 2013 at 19:55 | Anne
Když zalžete ve slovech MILUJI TĚ, jak už jsem psala- je to hřích. Ale občas člověk prostě potřebuje uklidnit sebe i svůj protějšek, že ve vztahu je všechno v pořádku. Říct Miluji tě, je ta nejjistější cesta k obelhání svého mozku o tom, že je všechno v pořádku... Ale někdy to tak není.