March 2013

Někdy

31. march 2013 at 19:50 | Anne
Někdy mám opravdu chuť říct: ,,Vypadni z mého života.´´, ale jedna věc mi to nedovoluje- láska k němu.
Někdy se mi chce mu říct tolik věcí, ale nevyjde ze mě ani hláska.
Někdy toužím po jeho dotecích, lásce, náklonosti...
Někdy se mi chce plakat, ale mé oči jsou vyschlé jako Sahara.
Někdy bych chtěla vrátit čas a prožít celý svůj život od začátku, ale tentokrát bez chyb...
Někdy je nestálá fráze, takže tenhle článek berte na lehkou váhu.

Pořád si to pamatuji!

30. march 2013 at 15:23 | Anne
Hrabala jsem se lopatkou v písku a pokoušela jsem se udělat tunel. Z mého strašně zábavného hraní si jednoho večera, mne vyrušil kluk asi v mém věku. Oboum na mohly být tak čtyři. Začal si se mnou hrát. Když po chvíli zjistil, že tam není nikdo dospělý, podíval se na mě...
,,Ukážeš mi plsa?´´ zeptal se mě. Ptal se na nemožnou věc, v té době jsem žádné neměla, přesto moje odpověď zněla:
,,Jo!´´
Zanechala jsem kyblíčku, lopatky a dělaní tunelu. Místo toho jsem si vyhrnula po krk nátělníček s panenkou. Mému "kamarádovi" vůbec nevadil fakt, že jsem plošší než on... A mně zase vůbec nezájímalo, že kousek dál sedí patnáctiletá sestra s cigárem a kamarádkou, jelikož mě neměla šanci vidět.
,,A pipinku chci vidět taky!´´ řekl rázně.
,,Tak to já chci vidět pindika!´´
,,Ty první!´´
No a tak jsem se postavila, stáhla si kraťásky a kalhotky. Tím to haslo. Můj vrstevník byl však unešen. Postavil se taky a stáhl si kraťasy naráz i se slipama. A já byla stejně unešená jako on. A pak odešel... Vzpomněla jsem si na to, jelikož jsem onoho zvědavce potkala v tramvaji. Nepoznal mě... Tak jsem se k němu hlásila sama. A osvěžila jsem mu paměť- vlastně né tak docela- on celou příhodu zapomněl... Možná že kdybych byla tak povolná i teď, vzpomněl by si. :D


Ach

27. march 2013 at 18:19 | Anne
Ikdyž je tu jedna celkem závažná věc týkající se vztahů s okolím, která mě teď celkem sráží k zemi, tak jsem se po dnešním dalším prosmutnělém dni rozhodla BÝT ZASE ŠŤASTNÁ. Teď mě čekají prázdniny a já si od všech lidí oddychnu (krom Drozdíka teda)... V uterý, kdy si doufám budu schopna sednout na zadek, bude zase všechno v pohodě. Proč si hatit mládí? Však co zhrzené city, neopětované lásky a slzy k pubertě patří!

Když je blbej den

26. march 2013 at 19:54 | Anne
Ráno jsem se probudila v úplně hrozné náladě. Nic se mi nechtělo, všechno a všichni mě srali. Začlo to hádkou s mým klukem, pokračovalo to pláčem ve škole a končilo to další hádkou (s kým jiným než s mým klukem?!)... Vím přesně, co mě sere. Ale nechci si to přiznat. Nesmím si to přiznat, jinak by bylo všechno zase na hovno. A to já nechci!

Hříchy v lásce
Jak smutné je, když vám někdo vyzná lásku slovy: ,,Miluji tě.´´ a vy mu odpovíte: ,,Já tebe taky.´´ aniž by to byla pravda? Jak smutné je líbat něčí rty a myslet přitom na někoho jiného než s kým jste teď ústy spojeny? Jak smutné je být ve vztahu s někým, ale milovat někoho jiného? Moc smutné...

Být jen zamilovaná puberťačka

24. march 2013 at 19:07 | Anne
Lidé odpuštějí jen těm, kteřé mají opravdu rádi.
Vidím to teď na jednom mém celkem čerstvém výzkumu.
Přes všechno hnusné, co jsem někomu provedla,
je mi nejspíše znovu odpuštěno.
Vidím to i na sobě-
klukovi z léta jsem doteď neodpustila
a klukovi, kterého jsem slepě milovala
a věnovala jsem mu tenhle blog,
jsem odpustila hned několikrát...
My lidé jsme tak divní

Hnusný věci

23. march 2013 at 15:32 | Anne
Zrada, lest, pomsta, pomluvy, urážky- tyhle věci většinou přicházejí od lidí, od kterých bychom to nečekali. Nejčastěji od těch, které máme najradši. Napáchané škody tímpádem bolí mnohonásobně více. Být zrazen, pomstěn, pomlouván nebo urážen od nejbližších bolí tak nehorázně moc, že jen když si takovou bolest představím, chce se mi plakat. Zažila jsem to dvakrát v životě- poprvé, když jsem se v noci probudila v pokoji, kde jsem spala se sestrami a slyšela jsem své milované sestřičky, jak o mě říkají nehorázně škaredé věci... Zbytek noci jsem místo spánku proplakala. Teď je všechno už v pořádku. Podruhé jsem to zažila minulý rok, osoba, kterou jsem milovala mi neříkala nejhezčí věci a nakonec mi napsala, že mě nenávidí- brečela jsem zase jako dítě, kterému jste vzali lízátko. O té stejné osobě jsem potom zjistila, že mě nechutně pomlouvá.
Tak se ze mě stala asi ta zakomplexovaná namyšlená mrcha, která si hraje na něčí kamarádky, aby je nakonec mohla zničit...


Co bych viděla v zrcadle, které ukazuje opravdovou povahu?

22. march 2013 at 15:41 | Anne
Co bych viděla v zrcadle, které ukazuje opravdovou povahu?
Upřímně- nedokázala bych se do něj podívat. Sama sebe neznám tak dobře na to, abych věděla, co uvidím. Poslední dobou mám pocit, že mě každý zná lépe než já sebe samou! A to mi vcelku vadí. Momentálně tipuji, že bych tam viděla smutného člověka- mě bez masky. Že bych tam viděla černé srdce zničené mnou. Člověk dokáže být šťastný, když nechápe své přátelé, rodinu, spolužáky, nadřízené, ale pokud nechápete sami sebe, jen težko dokáže žít s čistou hlavou. Možná si tohle jen nalhávám, ale vidím to tak... Protože každý má své problémy.



Můj vztah k tobě...

21. march 2013 at 19:40 | Anne
"Pohádka", kterou si můžete přečíst níže, popisuje můj vztah k jedné mně velmi blízké osobě...

Byla jedna malá holčička. Měla strašně ráda plyšové hračky. Jednou když si hrála v lese, našla tam ušmudlaného plyšáčka, který voněl po bylinkách. Měla ho strašně ráda i přes tu vrstvu špíny. Neustále se snažila plyšáčka nosit u sebe, a když to nešlo, nosila ho aspoň v mysli. Nikdo jí takového špinavého plyšáčka moc neschvaloval a její kamarádky se podivovaly nad tím, jak může mít něco tak špinavého ráda. Ona ho přesto milovala nade vše. Milovala ho ipřesto, že s ní nemluvil, nikdy jí neoplácel lásku, kterou mu dávala a neustále měl ten stejný prázdný výraz. Jednoho dne jí však maminka plyšáčka vzala, protože věděla, že by se malá holčička mohla něčím z takového odpadu nakazit. Holčička, když na to přišla, moc plakala. Po čase jí maminka koupila plyšáčka nového. Ten taky voněl po bylinkách. Holčička na chvíli na svého "ŠPÍNU", jak říkala staré plyšové hračce, zapomněla. Po čase když hledala svou sukni, našla i Špínu. Všechny pocity k špinavému kusu plyše se jí vybavily. Jen přičichla k jeho zašmudlaným tlapkám a zase ho pomalu začínala mít opravdu moc ráda. Možná až nebezpečně moc...

Smrt není konec

20. march 2013 at 19:07 | Anne
Narodíme se. Každý kdo toto čte se musel narodit. Přijdeme na svět z našich matek, které nás jako všechny ostatní matky své děti, odsoudily ke smrti. Učíme se chodit, mluvit, později číst, psát a počítat. Učíme se to pro jakési uplatnění. Budujeme si jakousi kariéru. Získáváme zkušenosti, vlastnosti, příležitosti. A pak na smrtelné posteli se nám to všechno prý promítne jako černobílý film v biografu. Prožijeme si to ještě jednou a potom navěky odejdeme... Tři poslední slova však já nepovažuji za pravdu. Věřím tomu, že nejsme jen tělo, ale že jsme především duše. A když opustíme tělo jedno, dostaneme druhé. Žijeme tady nekonečně dlouho. Zažijeme všechna staletí, všechny doby... Okusíme každé tělo- mužské, ženské, zvířecí dokonce i rostlinné. Přesto je dobré si svůj nynější život náramně užívat, protože nikdy nevíme, jaké tělo budeme mít přístí život...

Ráj

13. march 2013 at 17:48 | Anne
Místo kde bych chtěla žít? Určitě někde mimo Česko, jelikož se mi tu moc nelíbí.
Chtěla bych žít někde, kde je celý rok tráva krásně zelená a rostou tam květiny. Nejlépe na pláži, nebo blízko moře, tak aby jedna celá zeď domu mohla být prosklená a s výhledem na moře. Lidi by tam byli všichni moc milí, nezaláželo by jim jen na penězích, děti by neopouštěli své matky (to bych si totiž dítě taky pořídila), nad hlavama by nám nelítala chemtrailová letadla, z každého rohu by nás nesledovala kamera a všichni bychom byli šťastní.