February 2013

Umíráme

23. february 2013 at 17:53 | Anne
Každý nádech nás zabijí. Každou minutu v našem životě umíráme. Každým dnem jsme smrti blíže. A tak se ptám- proč k nám je život tak nespravedlivý? Proč dostaneme ihned při narození rozsudek smrti? Naše matky, které nás sem přivedly si možná říkají: ,,Stvořily jsme nový život.´´- ano, daly nám sice spolu s našimi otci šanci na život. Jenže stvořili spíše nového odsouzence, který může v průběhu svého života jen doufat, že za tu dobu, co tu žije, někdo stihne najít "lektvar" nesmrtelnosti. Já v to doufám už nějaký ten pátek. Ale stále marně. A vím, že nikdo se nedočká. Jelikož nikdo nechce, aby tady všichni lidé byli navždy. Lidé chtějí, aby ostatné umírali. Lidé chtějí umírat. Smířili se s tím. Ale já NE! Nechci umřít a ztratit všechnu svou snahu. Takže budu pilně studovat a ten lék si najdu sama!

Odstřel mě!

17. february 2013 at 16:28 | Anne
Zíráte do zdi.
Všechno je vám jedno.
Jste zmateni.
Nevíte, co chcete.
Posloucháte ponurou hudbu.
Připadá vám, že život končí.
Chce se vám brečet.
Nikdy jsem si neuvědomovala, co mám.
Nikdy jsem si toho nevážila.
Byla jsem jen další člověk zkažen materialismem. Toužila jsem po něčem více.
Ale teď...
Jsem šťastná.
Vděčná.
Něco mě změnilo- byla jsem to já.

Nikdy neříkej nikdy, protože lidi jsou nevyzpytatelní

16. february 2013 at 20:01 | Anne
Nic není náhoda- všechno má svůj význam v danou chvíli. Život je učitelem každého člověka a jisté zkušenosti nás naučí to, co žádný jiný učenec. Náš život jsme vlastně my všichni... Takže vzájemně se učíme to nejdůležitější a žádný člověk s ceněným titulem to nedokáže lépe. My lidi... Jsme to nejdůležitější v tomhle světě. Je celkem vtipné, že jsme tak důležití a k tomu nepopřetelně zbyteční. Ale ta zbytečnost je tak krásná... To že si můžeme žít jak chcete. Být šťastný nebo smutný. Být opilý nebo střízlivý, spící nebo bdící, učící se či srající na školu... Můžeme být jací chceme. Proto když jsem napsala včera větu: NECHCI BÝT PITKA- asi to byla lež. Kdybych jí nechtěla být, tak taková nejsem... Život je krásný a jen na nás jak s ním naložíme.

Nejsme jen děti!!!

14. february 2013 at 17:51 | Anne
Tak jsem zase jednou zavítala do emailů mé maminky, abych se podívala zda už mám v knihovaně registrované knihy... Ale místo toho jsem objevila email od rodiče jedné mé spolužačky, který mě velice pobouřil. Jelikož nás všechny ve třídě potkal ročník, kdy musíme zvolit na jaký jazyk půjdeme, tak se tento rodič rozhodl, že to chce strašně řešit... A hlavně obhájit otevření jazyku, který hodlá volit jeho dceruška. To je v pořádku- rodiče jsou starostliví. Ale tento rodič nebyl úplně v pořádku- za 1) Protože jsem v jeho e-mailu vyčetla (z "mezi řádků"), že hodlá rozhodovat plně o životě své svobodné dcery... A za 2) Všechny nás, kteří nejsou v jeho věku nazval JEN DĚTI!- to snad není ani možné. Milý pane rodiči, jsme v době kdy děti učí rodiče více než v opačném případě rodiče děti. Nemůžete nás- budoucnost světa- nazývat jen dětmi a říkat, že naše názory nejsou podstatné a důležité. Naše názory jsou moc důležité- máme úplně jiné/zdravější uvažování než vy dospělí, kteří jste už stihli své mozky zničit pitím alkoholu, kouřením a stárnutím... Myslím, že to, co říkáme "jen my děti" by se mělo poslouchat.
Také bych chtěla říct, respektive napsat, že rodiče nemají právo rozhodovat o našich životech, plánovat nám budoucnost a dělat z nás to, čím oni chtěli být, ale neměli dostatek cílevědomosti a nezvládli to...

Jediná věc, kterou vám nikdo nemůže vzít...

13. february 2013 at 13:57 | Anne
Vzpomínky jsou to, co nás může zabít i rozveselit...
Jediná věc, kterou vám nikdo nevezme.
Je jen vaše.
A nikdo nebude mít stejné...
Přátelství
Láska
Nenávist
Radost
Smutek
-to vše pomine. Vzpomínky zůstanou.

To mi vážně nikdo nerozumí?!

12. february 2013 at 18:06 | Anne
Ano. Připadám si najednou nepochopená. Včera jsem absolvovala menší trapas u doktorky- nikdo nechápal, proč se cítím tak trapně, když je to celkem běžná věc- svlékat se u lékaře, ale já jsem se prostě chtěla zahrabat pod zem. Nikdo- ani sestra, ani mamka, dokonce ani nejlepší kamarádka to nechápaly. Teď už jsem sice v pohodě, nepřipadám si trapně, ale spíše ublíženě, že tomu nikdo nerozumí a neřekne- já jsem se taky cítila trapně. No a tak si zase připadám sama, opuštěná, bez povšimnutí...

I miss you

9. february 2013 at 18:41 | Anne
Jsem stále nemocná. To že jsem se vyhla návštěvě u doktorky považuji za chybu...
Valentýn se rychle blíží a já se ho nemůžu dočkat! Dárek mi už leží na poličce a čaká až ho decentně zabalím a předám ho tomu komu je určen. Valentýn je podle mě spíše pro nezadané. Má jim napovědět, že něco je špatně, jelikož ho tráví sami a popostrčit je v tom, aby si někoho našli. Já už si nepamatuji za ty dva roky jaké to je- být na Valentýna sama, nedostat dárek atd...

Jsem tak šťastná, že jsem se narodila s mou povahou. Že mám takové přátelé, jako mám. Že mám super kluka. Jsem vděčná za to, že ke mně byl osud tak štědrý a nadělil mi možnost radovat se i přes všechno, co mě potkalo a poznamenalo to mou psychiku (je to vážná věc, nemyslím teď něco jako, že se se mnou rozešel někdo koho miluji). Jsem ráda, že mám takovou skvělou rodinu. Že jsem CHYTRÁ, a že mám tělo a vzhled tak "akorát"... Mám ráda svůj život. Nebo ho možná miluji...


Kašl kašl a smrk smrk

5. february 2013 at 18:56 | Anne
Takže mě ZASE přepadla jakási nemoc. Myslím, že jde pouze o nachlazení... Takže tu sedím u compu, je mi vedro, mám odřený nos, piju horký čaj a smrdím, protože na hygienu úplně seru... Televizi začínám pomalu, ale jistě nesnášet. Uřvané postavy z sitcomů z programů pro "teenagery" mi lezou krkem a kapesník mi už skoro přirostl k ruce. Nemůžu dělat nic, co mám ráda- jít někam s kamarády, zpívat ani tančit! A zítra musím jít k mé nepříjemné doktorce na nesmyslnou prohlídku, po které mi budou jen předepsány nějak debilní léky! No tak se mějte... Lépe než já!

Praha aneb Anne unešena Stověžatou

3. february 2013 at 20:13 | Anne
I já jsem tedy navštívila Prahu... Poprvé v životě. Totálně jsem se do ní zamilovala, Pětřín, Karlovo náměstí, Karlův most, Pražský hrad, Chrám sv.Petra a Pavla, Žižkov, Václavské náměstí, muzea, krámky, obchůdky, metro, lidi, kouzlo- to je to, co mě uchvátilo. Jestli jste nikdy neviděli Prahu zvrchu- já ano a mohu dosvědčit, že opravdu stověžatá je!
Sama nad sebou jsem posmutněla, když jsem si vzpomněla jak jsem Českem a Prahou opovrhovala a neměla je ráda, teď si pohrávám i s nápadem, jednou se do Prahy nastěhovat a studovat tam...