November 2012

Mé touhy...

21. november 2012 at 18:55 | Anne
Já jsem vlastně vcelku spokojený člověk. Jenže- jsem jako každý jiný člověk, nikdy mi nebude připadat, že jsem úplně spokojená, ikdyž už budu mít všechno co potřebuji. Každý člověk chce vždycky více, vždycky si říká, že potřebuje ještě něco. Přitom bychom mohli být šťastní tak jak jsem a neříkat pořád- já chci tamto a tohleto, musím mít tadyto, potřebuji tohle... Proč prostě nedokážeme být spokojení s tím co máme?
Člověk k životu potřebuje svoje tělo, tekutiny a kyslík. To mu stačí... Tím pádem je věta "TOHLE POTŘEBUJI"- lež...
A tak vám jdu tedy lhát v TOM, CO POTŘEBUJI: Potřebuji lásku a přátelství, sílu a energii, pořebuju objetí, polibky, pocit, že je tu někdo, kdo mě má rád takovou jaká doopravdy jsem, radost a štěstí, krásu a moudrost- Tohle všechno potřebuji k tomu, abychom můj život a já byli dokonalí...
Jenže chci být vlastně dokonalá?

Prosím, Měj mě rád...

18. november 2012 at 19:32 | Anne
To že Tě miluji neznamená, že s tebou chci chodit.
To znamená,
ŽE- na tebe myslím, každý den, každou noc, při všem...
ŽE- mi chybíš a to ikdyž se nevidíme jen jeden necelý den...
ŽE- při každém, i při tom nejletmějším doteku s tebou, mnou projede pocit
radosti,
ŽE- když mi odepíšeš na smsku můžu se štěstím zbláznit,
ŽE-když na mě mluvíš, vnímám každé tvé slovo, jako by vycházelo
z úst boha,
ŽE-mi přijdeš jako to nejkrásnější a nejdokonalejší stvoření...
A hlavně to neznamená, že s tebou chci mít vztah,
nebo že tě chci.
Znamená to jen, že s tebou chci být kamarádka,
a chci abys mě měl rád,
věřil mi,
svěřoval se mi,
naslouchal mi.

Já aneb Zmatená

16. november 2012 at 20:03 | Anne
Téma zní: MOJE OSOBNOST. A v tomto bodě nastává problém, jelikož já sama nevím kdo jsem. Jaksi jsem se ještě nestihla najít... Ale pokusím se sebe aspoň trochu popsat...
Jsem pravděpodobně mírně cholerická, pesimistka co se týče vztahů, kluků a své budoucnosti. Ráda ze sebe dělám zajímavou, což mám zafixované ze školky, kde si mne učitelky moc nevšímaly, jelikož jsem byla hodné bezproblémové dítě... Jsem dost citlivá, co se týče kritiky, nejvíce mě mrzí ta od mých blízkých, od těch ostatních ji mám někde. Jsem sečtělá, miluju psaní sms zpráv, miluju hudbu a zpěv, ráda tančím, ale ostatní sporty nesnáším (nejvíce BĚH). Nesnáším když někdo mlaská, když je někdo nespravedlivý a když je někdo hloupý. Nebaví mne umývat nádobí a taky utírat prach. Myslím, že občas umím být vtipná a taky taková ta vrba, jinak nemám moc kladů. Nejsem hezká, ani bůhví jak sexy, nemám žádný super hadry a dokonce ani žádný talent. Jsem prostě další obyčejný člověk, zamilovaný do dalšího člověka, mající rád svou rodinu a nejlepší kamarádku. Člověk který si zkazil léto a pak si ho čtyři dny napravoval.
Celkově jsem stejně zbytečná a obyčejná jako všichni. Jen člověk.... Nic víc, nic míň.

Nejsem rebel

12. november 2012 at 21:05 | Anne
Tak jsem si teda splnila dlouholeté přání a pořídila jsem si pár roztahováků. Sestry to schvalují, mamka ne a taťka to ještě neviděl. Pamatuji si jak jsem byla malá a moje nestraší sestra si nechala dát nějaké piercingy, více náušnic a taky roztahováky. A strašně jsem si v těch pěti letech říkala "jé, moje sestřička vypadá hezky, jako drsňačka, tu věc do ucha taky chcu!" a tradá- teď ji tam mám. Jsem z toho tak šťastná, chodím po bytě a neustále si v uchu střídám všech pět roztahováčků nebo kolik jich mám...
Mamčin výraz když se to dozvěděla bych definovala: BOŽE NA MOJI MALOU HOLČIČKU JDE PUBERTA, ZAŘÍNÁ SI DEFORMOVAT A NIČIT TĚLO! Takže jsem pět minut musela klečet u sedačky a nechat si ucho zkoumat ze všech různých úhlů... Pak jsem byla vystavena zpovědi, jak široké to asi bude, jestli mě to bolí a jak dlouho to tam hodlám mít. Snažila jsem se být upřímná, ale zároveň se pravdivým odpovědím tak trochu vyhnout, jelikož to by maminka mohla dostat amok.
P.S.: Nebudu mít tunel!

Dobře se to poslouchá...

8. november 2012 at 18:46 | Anne
Co se tento týden děje?
Není přece normální aby vám v průběhů tří dnů napsali dva kluci, že vás chcou!
To je totální šílenství...
Bohužel ani jeden z nich nebyl nikdo,
po kom bych prahla,
takže ANO
jsem stále nezadaná.
Myslím, že po letním výstupu
"UDĚLÁME VŠECHNO HNED NA PRVNÍM RANDE",
je lepší být pro mě sama.
Taky tu jde o to, že miluju jistou osobu
a
to přece nebudu dělat, že miluji někoho jiného,
jen aby ten dotyčný nebyl smutný!
Matka tvrdí, že je pravděpodobně hormonální týden chlapců...
Pche.


Přemýšlení...

7. november 2012 at 20:39 | Anne
Dnes jsem jela v tramvaji... A vždy když jedu do televize těch čtyřicet minut do Přívozu, tak mám čas za poslechu hudby dosti přemýšlet. Dívala jsem se po lidech. A zase přišlo to mé přemýšlení nad tím, proč si lidí dělají děti?! Vždyť to jsou jen starosti, peníze, zklamání a nervy! Nejhorší na tom, je zklamání. Pozoruji to ve vlastní rodině. Kolik lásky do nás rodiče vloží, jak nás vychovávájí, můžou se přetrhnout, aby nás vychovali správně, abychom se o sebe dokázali postarat... A jak se jim odvděčíme-, Tím, že skončíme u cigaret, drog, alkoholu, gamblerství, předčasného těhotenství, krádeží a jiných věcí, kterým oni chtěli osmnáct a více let předejít... A když neděláme problémy, stejně si uděláme děti vlastní, nejdeme si vlastní zájmy, a naše rodiče odložíme někam na nižsší příčku a až zase budeme potřebovat pomoct (především finančně) tak je zase na chvíli posadíme vysoko... Je to hnus, a asi nikdy nepochopím proč si lidi vlastně dělají děti...

Obdiv

4. november 2012 at 19:50 | Anne
Obdivuji, dost lidí... Za věci, které bych sama nezvládla.
Především MOU MAMINKU
Že to všechno trpí stále s úsměvem. Že nikdy nestrací nervy. Že mě ještě nikdy neuhodila. Za to že i přes to, že nejstarší z nás sester dělala problémy a maminka nás přesto dále všechny vychovávala, nezhroutila se, jakoby to nejspíše udělal někdo jiný.

To sluníčko- Agaytu
Ano, protože je plná energie, každý den mě radostně obejme, jako by se snad ani nestala ta věc s jejím bráchou. Je tak usměvavá a milá... Ani stopa po smutku a zahořklosti.

Všechny lidi kterým umřel někdo blízký a oni to nesou v klidu
Většinu lidí, kteří mě mají rádi
Lidi, kteří mě milují...



Hřbitov

3. november 2012 at 20:17 | Anne
Běžela jsem před parkoviště, kličkovala jsem mezi pár auty, až jsem se dostala na cestičku pod stromy vedoucí k velké železné bráně. Koruny stromů se skláněly nad mou hlavou a občas vítr sfoukl pár listů pod mé nohy. Nohy mi kmitaly tak rychle jako nikdy, do očí mi vlétaval prach a tak jsem zběsile mrkala. Zastavila jsem se pod kovovou obloukovou kostrou brány. Dlaněmi jsem se opřela o kolena a vydechovala jsem bílé obláčky do chladného listopadového počasí.
Došla jsem k bílému hrobu s nápisem VŽDY MILOVÁN a usedla jsem na tmavý leštěný kámen. Horké slzy mi stékaly po tvářích a pálily mne v malých rankách po mých nechtech, jak jsem si škrábala ekzém způsobený neustálým pláčem.
Nikdy předtím jsem neplakala, jen když jsem byla mimino. Ale přiblížně od dvou let až do teď (což činí patnáct let) jsem neuronila ani slzu. Vlastně teď brečím už asi měsíc v kuse.
Ale kdo by nebrečel kdyby ztratil někoho, koho miloval nadevše? Někoho, koho obdivoval, cítil z něj respekt a úctu a zároveň uklidnění, pohodu a bezpečí. Někoho, kdo ho tak toleroval, jako nikdy předtím nikdo jiný.
Kámen mne studil na hýždích, ale bylo mi to jedno. Vzpomínala jsem...
Mračil se jako největší morous a koukal přitom na mě. Tak jsem si k němu sedla na tu lavičku a mračila jsem se s ním. Na všechny, kteří kolem prošli. A další den zase... Asi dva týdny. Pak promluvil: ,,Co to děláme?´´ a já na to: ,,Nevím.´´
Vzpomínala jsem, jak jsem běhala po louce a on sbíral každou kytku, kterou tam viděl a říkal mi jak se jmenuje, já jsem vždy vyskočila a přitom jsem název kytky zopakovala.
Vzpomínala jsem, jak na mě zíral vždy když u mě spal. Musel spát na druhé straně pokoje, ale ho nejvíce bavilo sedět v tom rozvrzaným starým křesle (tvrdil, že to křeslo v sobě má příběh) a koukat na mě jak spím. Jednou to namaloval, ale byl to biolog- ne umělec, takže jsem vypadala jako buňka s vlasama.
Vzpomínala jsem, jak vážně nesl to, že se mě nesmí dotknout. Jak mi neřekl, že jsem blázen, když jsem mu vyprávěla, o tom všem co vidím ve snech každou noc- jeho smrt, věřil mi, že se mi ten sen zdá už od počátku toho, co se mi něco v noci začlo zdát. Vždy mě konejšil, že on přece neumře, protože se mě nikdy nedotkne jako v tom snu.
Vzpomínala jsem, jak bezpečně jsem se cítila když mě pozoval z široké poličky nad mou postelí, jako by nademnou ležel můj strážný anděl. Jak krásně jsem se cítila, když se smál... Na mě...
A ta nejhorší a zároveň nejhezčí vzpomínka, jako by to bylo včera. Byla jako z mého snu... Šli jsme na procházku kolem řeky k louce, abych se naučila nové názvy a on mohl nové květiny sbírat do svého herbáře. Zase jsem byla plná energie a tak jsem po louce poskakovala a vykřikovala nová jména. Tohle už jsme dělali snad milionkrát a vždy když jsem něco zkomolila tak se mi smál a já měla úžasný pocit, jenže dnes se smál nějak více. Pomalu se začalo stmívat, slunce zašlo, ale my jsme leželi v trávě... ,,Asfodelka...´´ šeptal. ,,Asfodelka...´´ opakovala jsem. ,,Tilandsie...´´ naklonil se nademě a zašimral mne na nose oranžovo červeným květem vypadajícím jako klas. Otevřela jsem ústa a nechala jsem ho, aby mi přejel přes ret, zuby, lechtal mne na krku a prolížděl žlábkem mezi prsy, přes světle růžový korzet, baletní nabíranou bílou sukni, po stehnech, lýtkách, po největším palci na noze až po ten nejmenší a zase zpátky. A pak když mi přejížděl mezi ve výstřihu špičkou stébla, zvedla jsem hlavu, on se sehnul, naše nosy se dotkly, bylo tak úžasné cítit jeho blízkost jeho doteky, hladil mě po bocích, naše rty se hladově pohybovaly přilepené na sobe jako by říkaly eM, cítila jsem jak se stále zvedám a on mě drží za bradu, pak už jsme jen stáli v objetí a líbali jsme se. Položil mne mezi květiny, líbal mne na krku, rozvazoval mi korzet, pod kterým jsem nic neměla, líbal každé mé žebro, stáhl si bílé tričko, pomohl mi ze sukně a hladil mě po stehnech... Líbal mi palec na noze, na bradavky mi pokládal okvětní lístky vlčího máku a orchidejí, za ucho mi dal Asfodelku a nakonec do mě vnikl, tak pomalu, tak jemně, tak jakoby mu to bylo líto. Bylo to to nejhezčí, co jsem kdy zažila, laskal mi lalůčky a dával mi jemné polibky na špičku nosu a pak jako by v nás obou vybuchl ohňostroj a střílelo z nás štěstí. Cítili jsme se úžasně, jako bych se vtělila zároveň i do něj a pociťovala to za oba. Chtělo se nám řvát, ale jakobychom byli němí... A pak se rozplynul.
A teď ležel v rakvi kdesi podemnou. Objala jsem náhrobní kámen a vdechovala jsem chladný vítr. Mrazil mě v obličeji. Byla jsem prokletá... Až jednou se sebe dotknou, nebudou moc přestat, budou muset vyjít na vrchol, v tu chvíli umřu on, o měsíc později ona. Dnes to byl ten měsíc, chtěla jsem umřít blízko něj. A pak se začalo snášte k zemi strašně moc okvětních lístků všech barev. Pohltily mne. Cítila jsem, že se k němů blížím. Pocit nekončícího štěstí... Přišel MŮJ KONEC...


Anonymní okno... Copak to může znamenat?

1. november 2012 at 18:58 | Anne
Takže jsem se rozhodla znova se přivázat.
Jak absurdní že?
Jsem tak hloupá...
Nesnáším se za to,
že pořád tvrdím UŽ NE.
A tak někde uvnitř to je- pořád ANO.
A to mě svazuje.
Cítím se tak trapně,
když
Koukám po jiných...
Dotykám se jiných...
Flirtuji s jinými...