January 2012

Ble...ble...ble...

31. january 2012 at 18:30 | Anne
Mám menší problém...Říká se mu láska.Dnešek byl... V pohodě . Mám ráda úterý nejen díky předmětům ,které ten den máme ,ale i proto že on má v tehle ten takovou " hezkou" náladu . Říkala jsem si , co kdybych tenhle blog vůbec nezaložila ? Jak daleko bychom asi teď byli ... Co všechno by bylo jinak , protože mě tenhle blog vážně pomáhá . Jaksi člověk neůže všechno říkat svým přátelům a kam jinam se jít vykecat v mém případě vypsat , než na blog.Ze začátku to možná bylo lepší , bylo to nanonymní a taky tu nechodil nikdo z mých přátel ,dokonce ani on , takže jsem to tady všechno psala trochu uvolněněji a pak jsem zjistila ,že on si to všechno čte a možná jste si všimly ,že mé články se trochu změnily.Tenhle blog je přibližně stejně starý jako doba ,kterou ho miluji.Spíš doba kterou ho miluji a uvědomuji si to.Ono na začátku roku jsem k němu neměla zrovna kladný vztah (moc si to nepamatuji ,ale četla jsem si to ve svém deníku )...

Tvůj úsměv ... No nemám slov aneb Hledám tě v davu number two

30. january 2012 at 18:09 | Anne
Copak si spisovatelka Lenka Lanczová opravdu myslí ,že děvčata v této době uchovávájí své panenství až do 18ti let ? Asi ano , protože se s tím setkávám ve většině jejích knih. Jenže to není vůbec realistické . Ona si asi dokonce myslí ,že dívky se dokonce poprvé líbají až v 18ti.A to jí ještě není ani padesát.Mohla by být trochu v obraze.Občas mě tyhle její knihy a lá pro ztrátu svého panenství čekám na toho pravého až do osmnácti.Neříkám ,že to není romantické , dokonce se mi tohle čekání i líbí ,ale do osmnácti , nepřepískla to trochu ? Nechci aby jste si například mysleli , že já jsem z řad těch ,které na to skočí sotva dostanou občanku ,která je ještě horká z tisku . Ale občas mě to pobaví . Teď jsme v 21.století , kde dívky si připadají méněcenné ,protože jsou v 16ti pannami.Žijeme ve zvláštním světě.

Ňach...ňach a muck :* muck :* si strčte do... No vy víte kam !

29. january 2012 at 18:35 | Anne
Sedím tady , v mikině, se šátkem kolem krku , mám trošku rýmu a občas zakuckám až to ve mě zahrčí , koukám do obrazovky a zběsile ťukám prsty do klávesnice , fetuju vůni hyacintu ,který jsem dostala před týdnem k narozeninám a jeho vůně je tak aromatická až mám pocit ,že nás to se setrou v noci udusí. Vybavuje se mi včerejší odpoledne ,když jsem se svými sestrami a (doufejme) budoucími švagry byli v cukrárně slavit narozeniny.Všichni se zvedáme a podáváme si ruce a blahopřejeme si k narozeninám , jsme tam tři oslavenci ,takže to působí trochu hekticky a přitahuje to pozornost všech ostatních hostů , naši kreativní přbuzní nám (mě + mé sestře) podávají vlastnoručně vyrobenou krabičku s obsahem vlastnoručně vytvářeních čokoládových srdíček , koleček a jiných tvarů.Naoplátku my předáváme dárek příteli mé nejstarší sestry ve vtipné oblau vzhledem k jeho věku.Nepřipadá mi zrovna normální 23 letému klukovi dávat dárek v balicím papíru s beruškami , kostičkami a plyšovými medvídky.Trochu se tomu všichni zasměje a sledujeme jeho reakci na dárek , skýtající trsátko a obal na ukulele.Poté přijde přívětivá servírka a snaží se zapamatovat objedávku pěti osob.Zvládne to bravůrně.Tlacháme o blbostech a přitom přežvykujeme marlenku , míša řezy a nebo popíjíme shaky , frappé nebo v mém případě multivitaminový džus.Náramně se bavíme při kecání o šílených blbostech a vegetariánských pokrmech či botách značky CAT . Objednáváme si další frappé a zelený čaj...Naše cesty se rozejdou až na tramvajové zastávce Josefa Kotase a loučíme se tak ,že nám málem ujede tramvaj.Odcházíme se skvělým pocitem a nezapomeneme si zajet do Intersparu pro hranolky ,které si potom doma uděláme k večeři.Mýslím ,že to byl skvělý den.
A dnešek shrňme asi takto.Slavili jsme s babičkou a dědečkem zlatou svatbu.Se sestrou jsme jim věnovaly přáníčko koupené v papírnictví ,protože můj plán vyrobit ho vlastnoručně shořel poté ,co jsem si uvědomila ,že přáníčko s nápisem 50 let spolu...(trochu nuda ne ?) - není to pravé ořechové.Myslím , že to z papírnictví jim uděllao větší radost.

Když někoho milujete tak moc...

27. january 2012 at 20:59 | Anne
Miluju svůj život , protože mi dal tebe.Miluji tebe ,protože ty jsi můj život...
Někdy zjistíme nakolik někoho milujeme až když nějakou dobu strávíme bez něj...Vybavují se nám všechny ty vzpomínky s ním a všechny ty super věci , cítíte jeho vůni , vidíte ho před sebou a on tam není . Občas někám jdu a občas mám pocit ,jako bych byla v nějakém filmu a on se tam měl zčistajasna objevit. Jeho velké modro-zeleno-hnědé oči , oříškově blonďaté vlasy a úsměv od ucha k uchu . Pak jako bych ho tam opravdu čekala , porozhlídnu se a on nikde , možná mi povadne trochu úsměv a pokračuji dál v cestě.Život je plný zklamaní ,ale ty největší přicházejí v lásce.Dnešek byl úmorně nudný ,ale přesto utekl tak rychle...Občas ztrácím pojem o čase , hlavně když myslím na něho.

Podívá se na mě stylem " tys mi na to skočila , aneb cože ? " a potom se začne šíleně smát...

26. january 2012 at 18:26 | Anne
Půjčila jsem si knížku Nicka Fishera Kompletní průvodce líbáním a pochopila jsem ,že když jsem tak tlačila na pilu ,chovala jsem se jako kráva. Začala jsem na líbání vzhlížet jako na něco stokrát lepšího než samotný pohlavní styk...Na polibek je jeden člověk málo , dva tak akorát a tři moc...Je to spoustu věcí ,které jsem ani nevěděla , takže pro mne ato kniha měla velký přínos. Dnešek byl celkem nudný , nic zajímavého se nestalo pouze jsme se ve sboru začali učit novou písničku , takže mě teď řádně bolí v krku.
Můj život začíná být vcelku nudný...Začínají mi docela chybět jeho smsky...Vlastně většina věcí , které teď už nedělá , samozřejmě ,že dělá nové , lepší ,ale ty staré - nebylo by špatné zase je začít praktikovat.Možná si začínám trošku nalhávat nepravdivé věci ,ale co se ode mne dalo čekat , vždy jsem byla , co se týče vztahů , docela pesimistická...


Zklamaná , zlepšená , naivní...

25. january 2012 at 18:08 | Anne
Ano taková jsem právě teď.Mám narozeniny.Už dvě hodiny a čtyřicet minut žiju s novým věkem.A rozhodla jsem se (zase) se změnit.Došlo mi ,že tím ,že někoho budete pomlouvat , říkat o něm hnusné věci a urážet ho , neziskáte respekt ostatních.Ne že bych si to předtím myslela ,ale možná je lepší žít v míru . Takže jsem se pokusila zahojit staré i nové rány , omluvila jsem se za to ,co jsem považovala za hodně hnusné a připadám si teď jako lepší člověk...Dnešek byl takový divný.Měla jsem narozeniny a skoro všem jsem to řekla snad milionkrát až už to bylo trapné.Aspoň nějaký den kdy jsem byla trapná a ěla jsem na to nárok ,samozřejmě ,že plavání nezklamalo a já zase celá smrdím chlorem a mám červené oči...
Občas víte ,že se něco nestane ,ale trochu doufáte ,že by se to mohlo stát a nakonec jste jen zklamaní , jako já.ch jo , proč jsem vždycky tak naivní ? Jo jsem malá asi bych tyhle věci neměla brát tak vážně.Vlastně to nakonec vyčítám sama sobě , že jsem byla tak blbá a naivní , že jsem mohla doufat.Možná by bylo někdy přestat být taková naivka...

Budem si říkat Mám tě ráda ,Mám tě rád - tak hezky to zní a na každej pád jsme v souznění...

23. january 2012 at 18:25 | Anne
Hm...Hm....Jaký pohled asi může nahodit vaše mamka ,když jí oznámíte , že nebudete mít vyznamenání ,tak jak počítala? No asi takový jako : Děláš si srandu ? A potom takový smutný a pak řekne : Asi se budeš muset příští pololetí více učit. A tím to končí ? No z její stran asi ano.Ale co vy ? Víte ,jak se pak člověk cítí provinile ? Zpytuje svědomí a po sto letech si udělá úkol do matematiky , dopředu i češtinu. Dnešek byl zvláštní ... Mám z něj smíšené pocity a šla jsem do volejbalu , takže si zase připadám jako největší loser...

Pampampimpim...Kdo vlastně jsem ?

22. january 2012 at 19:17 | Anne
Kdo já vlastně jsem ? Momenálně úplně zamtená holka , díky této otázce. Jednou mi on položil takovou záludnou otázku , která mi odstartovala strašně moc myšlenek a já jsme docela zatená. Všechno co říkám vposlední době - nejsem si tím úplně jistá.Chci to říkat ? Je tohle můj pravý názor ? Trošku mám pocit , že to , jak se chovám ,a co dělám , říkám , že to nejsem já ...A toho pocitu si nemůžu zbavit , poslouchám hudbu a ptám se sama sebe ,jestli se mi tato hudba opravdu líbí , kupuji si oblečení a ptám se sama sebe , jestli je to můj styl , jdu po ulici a přemýšlím ,jestli chůze ,kterou jdu je ta moje...Mám v sobě takový zmatek ... Přes léto jsem se změnila ,hodila jsem starou Aničku za hlavu a říkala jsem si , teď jdeš na gympl , změň se celá.Je to změna k lepšímu ,ale jsem to já ? Co když bych měla být jiná ? Co když to ,co říkám vůbec nehci říkat ,ale nevím o tom ? Musí být všechno tak šíleně těžké ? Také jsem si na sobě všimla , že se nechávám ovlivňovat tím ,s kým se zrovna přátelím nebo popřípadě chodím.Že hraju hry ,které hraje i můj kluk.Ty hry mne baví ,ale co když mne baví jen kvůli němu ? Poslouchám podobnou hudbu jako můj kluk ,líbí se mi ,ale co když se mi líbí jen kvůli němu ? Jsem tak zmatená až mě to děsí , chci žít SVŮJ život ...

Ozývám se....

21. january 2012 at 20:11 | Anne
Nenávidím , když si někdo půjčí můj mobil , zeptá se jestli si může prohlédnout fotky a nakonec i neprohlíží ty fotky ,ale to s kým jsem si volala naposled.Takto vždy činí má přítelkyně , u které jsem dnes byla na oslavě jejích narozenin.Je to tak sprosté ! Poté vám ten člověk ten mobil vezme a ještě si málem přečte všechno ,co jste si s kým psali , roztroubí to všem hostům a ti jsou zvědaví ,co a jak ! Hlavně když je tam spolužačka a ví o koho jde , řekne to nahlas a ozve se nějaký další host , že toho dotyčného zná atd... A začnou to strášně řešit a je to prostě hrozné.Už nikdy nebudu půjčovat svůj mobil někomu , kdo tohle dělá...
Moje oslava byla trochu zvláštní ,ale jsem vcelku spokojená.Samozřejmě , že nejlepší to bylo , když jsme s Lenkou osaměly a začali jsme si vyprávět (pravdivé) strašidelné historky , které se přihodily našim známým a málem jsme se posraly strachy , samozřejmě , že jsme nemohli vynechat téma kluci (ať už ti naši ,nebo ti nenaši) a bylo to strašně fajn.Šli jsme spát o půl druhé ráno a vstávaali jsme o šest hodin později a zvládli jsme to na jedničku ! Je mi fajn ...