Vypouštím

4. november 2014 at 20:33 | Anne
Některé vlaky, samy ode sebe, naberou až moc velkou rychlost. A ta je nekontrolovatelná. Není zde žádná záchranná brzda. Asi proto, že tohle není vlak, ale život.
Hledám tedy návod, jak správně žít, rozkrájet se pro všechny a ještě být ve všem spokojená. Nevím, zda se tak moc vylučuje vlastní štěstí s konáním dobra pro ostatní, ale pravděpodobně ano. Je to vlastně rovnice s podmínkou tvé štěstí se nemůže rovnat radosti ostatních.Nestěžuji si, že jsem nešťatsná, to vůbec. Jen se mi chtělo uvažovat o jednoduchých věcech, které už se vyřešily. Přemýšlení nad triviálnostmi odvádí mou mysl od zmatenosti, kdy sama nevím, co chci a o co si říct. Jsem moc beznadějný případ? Hlava se mi nafukuje jako balón, ale nemůže jen tak prasknout a potřísnit stěny. Ani nevím, kdy se mé nepříjemné zážitky prolily v mé sny. V mé noční můry. Začala jsem pociťovat nové ztráty a přestala jsem litovat těch starých. Nemůžu marnit čas. Ne teď, kdy se mé hodiny roztikaly moc rychle.
 

Peklo, ráj a další vědecké pojmy

18. september 2014 at 20:01 | Anne
Takže jsem plná emocí, tohle jako vždy nebude dávat smysl. Nebude to mít ani hlavu ani patu, bude to jen samotný trup, bez končetin k tomu. Moc jsem přemýšlela, jelikož na mě padla zase ta depresivní nálada, když jsem rozmýšlela, kdo má vlastně pravdu a jak nikomu neublížit. Nakonec jsem největší bolest odnesla já s pocitem, že vše jsem pokazila tou svou naivitou a nerozhodností. Nejhorší pocit v životě člověka je, že ublížil někomu, na kom mu záleží... A víte, to já dělám pořád. Vždycky se snažím pro každého rozkrájet, dát každému to nejlepší, aby to napáchalo, co nejmenší škody, a je to vždy vcelku úžasný plán, do kterého však něco zasáhne a celé to jde pod květinky. Děsí mě, že jsem zase začala do článku dávat tak osobní emoce a tolik "mého pohledu". Tak moc se snažím nic nepokazit, ale lidé to nějak neumějí ocenit. Nikdy bych nikomu nechtěla záměrně ublížit, na to mám lidi kolem mě moc ráda. Jsem tak nervozní. K tomu pociŤuji, že je toho na mě až moc. Až moc ignorace, nenávisti, smutku, povinností. Potřebuji si jen na chvíli lehnout a odpočívat. Potřebuji ten svůj vysněný svět, kde nebudu muset nad ničím myslet, nebudu muset shánět narozeninové a vánoční dárky, učit se, co tady vzniklo v období druhohor, být tolik emocionální a zklamaná. Všechno je tak skvělé...ale vlastně nic. Nevím, co chci a co nechci. A víte, co? Jsem unavená z toho, že musím žít. Chci k Vánocům energii.

Letní samota

17. august 2014 at 19:21 | Anne
Paprsky pronikají skrze žaluzie v oknech, tancují v nich smítečka prachu. Nic jiného se nehýbe. Jen mé prsty klouzají po klávesnici a v hlavě mi víří vzpomínky. Samota, ač krátká, přesto pro společenského jedince mého rázu nesnesitelná. Zapínám hudbu, ticho je totiž v osamělosti opravdu ubíjející. Nechci mít žádný čas pro sebe na vysedávání u počítače, pečování o své nehty a vlasy, nebo odpočívání. Toužím jen s někým mluvit a vědět, že nejsem tak sama, jak se mi zdá. A mohlo by se to jevit jako zanedbávání sebe semé pro trávení času s kýmkoliv jiným než nikým. A opak je pravdou, společnost je balzámem pro mou duši. Ať už je zítřek. Ať už je škola.

Where to go next

Advertisement